Nankingský masakr. Hrůza může kdykoli vtrhnout do ulic našeho světa - Seznam Zprávy (2024)

Začněme text netypicky jistým varováním. Jeho autor se čtenářům omlouvá za uvádění znepokojujících detailů. Snad ale má smysl je připomenout. Proto, že nejsou běžně známy. Apředevším proto, že se to vše stalo relativně nedávno.

„Stála tam žena sdítětem na pravém rameni… a sdruhým na levém rameni. Bodli jsme je a zabili. Nabodli jsme je jako brambory na špíz. Říkal jsem si tehdy, je to teprve měsíc, co jsem opustil domov. Apo třiceti dnech vraždím lidi– bez jakékoli lítosti,“ zapsal si do deníku japonský voják Shiro Azuma, který se účastnil „nankingského masakru“.

Svoje vzpomínky zveřejnil vroce 1987.Přiznává vnich, že zavraždil 37dětí, žen a starých lidí. Alituje toho.

Tehdy sám sebe překvapil: Jak to, že mi vraždění jde tak snadno? Jsem to ještě já, třicet dnů zdomova, takový obyčejný japonský kluk? Nevím. Nabodnu je… Apak další.

Shiro Azuma bezbranných civilistů zabil 37.Ostatní „japonští kluci“ a vojáci jich během osmi týdnů znásilnili, umučili a zavraždili možná ivíc než 300tisíc.

Apak, ti kteří přežili další válečné hrůzy, vpluli do doby japonského hospodářského zázraku. Stali se občany náhle zrozené demokracie, spojenci západních vítězů.

Stačilo nějakých deset let.

Božské vtělení

„Mohli jsme je zabíjet, protože jsme jimi opovrhovali. Nepřiznávali jsme jim lidská práva,“ vzpomínal Shiro Azuma.

Japonci vNankingu zabíjeli „podlidi“.

Atak řešili spíš praktické problémy. Jeden voják popisuje: „Od začátku války jsem ještě nikomu hlavu neusekl. Tak jsem si půjčil seržantův meč a zkusil jsem useknout hlavu spícímu zajatci, ale povedlo se mi odseknout jen půlku hlavy. Stínání hlav není jednoduché. Zajatci potom začali křičet a všichni se postavili… Museli jsme začít střílet. Po chvíli leželo všech 5000zajatců na zemi. Pak jsme použili bajonety a probodávali jsme těla, kdyby někdo zůstal naživu. Na své zbrani jsem bajonet neměl, půjčil jsem si ho od kamaráda a probodl více než třicet těl. Druhý den ráno mě ruce bolely tak, že jsem je sotva mohl zvednout.“

Japonsko vyhlásilo nezávislost vroce 1868.Avtémže roce začala jeho koloniální expanze opřená oideologii nadřazené čisté rasy, národa vedeného císařem, který je následníkem bohů. Oslavy císařského kultu vyvrcholily při korunovaci císaře Hirohita vroce 1926.Během bombastických obřadů byl Hirohito prohlášen vtěleným božstvem.

Už na začátku 20.století se Japonsko stalo první asijskou velmocí. Ve válkách sČínou a Ruskem získalo Koreu, Tchaj-wan a část Sachalinu.

Nestačilo to.

Vrámci druhé čínsko-japonské války obklíčila japonská armáda tehdejší hlavní čínské město Nanking. A13.prosince 1937vtrhli japonští vojáci do města. Jako vždy zaštítěni božským císařem a vědomím vlastní čisté krve.

Nankingský masakr na dobových fotografiích:

Masakr

Proč masakr Nankingu ještě vůbec připomínat? Řádění křižáků vJeruzalémě nebo Turků při dobývání evropských měst v16.a 17.století nám může připadat jako zjiného světa. Ale Nanking a druhá světová válka jsou nepochybně součástí našeho světa.

Jsou obrazem toho, na jak křehkých základech je vystavěn. Svědčí otom, nakolik do jeho ulic může vtrhnout nelidskost a hrůza, onichž si jeho obyvatelé mysleli, že se jich už netýká; nemůže se jich dotknout.

Historici se neshodnou, kolik bylo obětí nankingského masakru. Není jisté, kolik lidí ve chvíli japonského vpádu ve městě bylo. Stálé obyvatele doplňovali lidé, kteří prchali před postupující japonskou armádou.

Nikdo už také nezjistí, kolik mrtvých těl odnesl proud řeky Jang-c'-ťiang. Bylo jich 150tisíc?

Akolik bylo znásilněných žen? 20tisíc,nebo 80tisíc? Anení to vlastně jedno? Je 20tisícmálo?

Japonci znásilňovali dívky istařeny, na věku nezáleželo. Každou třeba 15mužů. Znásilňovali je před očima rodiny, nebo nutili členy rodiny, aby se připojili. Otec musel znásilnit svoji dceru. Pak je všechny zabili. Část žen odvlekli, aby jim sloužily jako prostitutky.

Japonci lidi zaživa upalovali, zaživa je pohřbívali, cvičili na nich útoky bodákem, experimentovali sbakteriemi moru, nechali je roztrhat psy, za špičku jazyka je zavěšovali na železné háky…

Kolik bylo obětí? 250tisíc? Víc než 400tisíc? Není to jedno?

Japonci nabodávali na bodáky malé děti a ještě živé je házeli do hrnců svařící vodou.

Je to náš svět?

Dějiny

3.května 1946byl zahájen Tokijský proces, soud sjaponskými válečnými zločinci. Trval dva a půl roku a soudil 28japonských velitelů a politiků.

Za hlavního viníka označil velitele armády Iwane Macuie, který dostal trest smrti.

Císař Hirohito získal od vítězných spojenců imunitu a před soud vůbec nepředstoupil. Musel se ale zříct svého božství, prohlásit, že je člověkem a popřít myšlenku, že japonský národ je předurčen vládnout celému světu.

Speciální proces se konal vsamotném Nankingu. Itady padlo několik trestů smrti– popraven byl velitel armádní divize, která ve městě operovala, a dva důstojníci, již soutěžili ve stínání hlav zajatců.

Procesy skončily vroce 1948.Apak… Pak minulost překryla aktuální politická situace.

Vroce 1949zvítězili vČíně komunisté. Tchaj-wan jejich vládu neuznal a od pevninské Číny se odtrhl. Čína iTchaj-wan usilovaly odobré vztahy sJaponskem a nepožadovaly válečné reparace.

Vpohledu čínských komunistů byla minulost navíc jen předehrou kjejich vítězství. Aminulé problémy a tragédie byly důsledkem neschopnosti jejich předchůdců. Japonci hráli okrajovou roli.

AAmeričané náhle viděli vJaponcích důležitého nenahraditelného spojence, který se vAsii může postavit komunistickému vlivu. Jen přihlíželi tomu, jak se vJaponsku kmoci dostává tatáž garnitura politiků a podnikatelů, která vedla zemi do druhé světové války.

Výsledek? Nankingský masakr jakoby vJaponsku přestal existovat. Byl to stále více takzvaný „nankingský masakr“ nebo nankingský incident. Pomlouvačná kampaň Číny proti Japonsku.

Zpohledu japonských politiků, loajálních historiků a autorů učebnic buď vůbec kničemu nedošlo, nebo to byl incident, jehož rozsah se vůbec nedá srovnávat spomluvami Číňanů.

Dějiny a politika. Poznáváte?

Náš svět.

Podívejte se do Památníku obětí masakru vNankingu

Paměť

Její prarodiče uprchli zNankingu jen několik týdnů před japonským vpádem. Její rodiče, oba univerzitní profesoři, emigrovali do Spojených států, kde se narodila. Avyprávěli jí oNankingu.

„Bylo pro mě těžké si to jen představit. Ty příběhy mi připadaly mytické– lidé rozsekávaní na kousky, voda vřece Jang-c'-ťiang rudá od krve…“ popisuje Iris Chang, autorka The Rape of Nanking. Knihy, která se ve Spojených státech stala bestsellerem a pro mnohé po desetiletích zapomínání znovu „objevila“ nankingský masakr.

Jako studentka Iris Chang vmístní knihovně vIllinois zjistila, že oudálostech vNankingu neexistuje žádná kniha. Vroce 1997vyšla ta její. Od masakru uplynulo 60let.

„Psala jsem ve vzteku. Chtěla jsem, aby se lidé dozvěděli, co se tam tehdy stalo,“ připomíná Iris Chang.

Autorka procházela zápisky a deníky vojáků, sněkterými japonskými vojáky si idopisovala a získala jejich výpovědi, strávila více než měsíc vNankingu a mluvila spřeživšími svědky masakru. To byly pro ni nejtěžší chvíle: „Chtěla jsem plakat, ale nemohla jsem. Dostala jsem se do bodu, kdy už ve mně žádné slzy nebyly.“

Iris Chang četla ideníky Johna Rabeho, německého podnikatele, který společně sněkolika dalšími západními podnikateli a misionáři zachránil přes 200tisícobyvatel Nankingu. Rabe a jeho kolegové neuprchli před japonským útokem změsta a zřídili vjeho západní části „bezpečnostní zónu“. Vní poskytli přístřeší a ochranu čínským civilistům. Japonci status zóny více méně respektovali. Iproto, že John Rabe byl Němec a člen NSDAP. Spojenec.

Je to paradox nankingského masakru: John Rabe první civilisty zachránil tím, že vyvěsil nacistickou vlajku. Před japonským běsněním civilisty zachránil hákový kříž.

Náš svět?